V dnešním blogu si představíme dvojici odvážných Slováků, kteří se rozhodli opustit svoji komfortní zónu a vydat se na cestu do srdce Afriky. Jejich cílem je pomáhat těm, který to nejvíce potřebují. Ano, mluvíme o slovenských dobrovolnících v Ugandě, kteří svou odhodlaností a nezištnou prací mění životy lidí. Pojďme společně prozkoumat jejich příběh plný soucitu, odvahy a vnitřní síly.
Příběh slovenských dobrovolníků v Africe
Foto: Anton a Lívie s místními dětmi.
1. Tak začneme klidně tím, že se představíte naším čtenářům a přibližte kdo jste:
Ahojte, jmenujeme se Anton a Lívia, máme 23 let a jsme studenty 5. ročníku Lékařské fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě a oba pocházíme z Bánovec nad Bebravou (Slovensko).
2. Jak vznikla příležitost vycestovat do Afriky a co vás motivovalo k tomu, abyste se sem vydali?
Lívie: Asi mohu za oba říci, že už od začátku studia nám myšlenka vycestování a dobrovolnice v Africe byla velmi blízká, ale takových možností pro mediky na Slovensku není mnoho. O Whisper's Magical Children Hospital jsem se dozvěděla z medicínského podcastu, ve kterém jedna z tehdejších dobrovolnic vyprávěla o svém zážitku z Ugandy. Následně jsem věděla, že s Antonem bychom na takové dobrodružství tvořili výbornou partu.
Anton: Je to tak a poté co mi Livia řekla o Whispri jsem věděl, že takovou příležitost si rozhodně nenecháme ujít. Naším cílem bylo nejen poznat africkou kulturu, získat množství nových zkušeností a znalostí, ale hlavně poskytnout zdravotní péči i těm, pro které není tak dostupná jako u nás.
3. Jak vaše okolí a rodina reagovaly na váš krok? Pociťovali jste podporu?
Rodiče a také přátelé byli celkově velmi nadšeni a cítili jsme od nich podporu během celého plánování i pobytu v Ugandě. Nějaké obavy tam ze strany rodičů určitě byly, možná vzhledem k momentálnímu dění ve světě ale vyloženě s pomluvou jsme se nesetkali. Právě naopak, aktivně nám pomáhali is finanční sbírkou, kterou jsme založili na pomoc tamním pacientům. Kromě toho, na naše vycestování jsme získali grant z Nadace Tatrabanky, což nám pomohlo uhradit část nákladů.
Foto: Deti pri zdravotním ošetřování
4. Jaké byly vaše první dojmy po příjezdu? Měli jste pocit, že jste na správném místě nebo naopak přišli pochybnosti?
Anton: Popravdě, z letiště jsme cestovali do Jinjy, města kde se nachází zmiňovaná nemocnice, něco přes tři hodiny av hlavě se nám střídali různé myšlenky. Po prvním setkání s realitou jsme přece jen chvílemi přemýšleli, jestli to byl dobrý nápad a zda to tady zvládneme dva měsíce.
Lívie: Je nesrovnatelné v jakých životních podmínkách lidé fungují. Není to Afrika jen o krásné přírodě a zvířatech ale io chaosu v ulicích, o tom, že lidé často bývají jen pod slaměnými střechami a peníze získávají například z prodeje potravin, které sami vypěstují.
Tyto prvotní emoce však pominuly momentem kdy jsme přišli do nemocnice a začali poznávat první lidi a objevovat více samotnou Jinji. Navzdory naprosto rozdílným podmínkám na život jsou lidé mnohem přátelštější, nápomocní a stále otevření učit se novým věcem. A tak jsme si našli spoustu přátel, díky kterým jsme se cítili jako doma.
5. Můžete nám přiblížit jak funguje zdravotnictví v Africe a jaké jsou tam zdravotní podmínky ve srovnání s Evropou?
V Ugandě povinné zdravotní pojištění neexistuje. Je možné si ho zaplatit, ale pro drtivou většinu je však nedostupné. Ve státní nemocnici sice lidé mohou dostat zdravotní péči i bezplatně, ale je tam takový nedostatek léků a vybavení, že kromě výkonů si všechny náklady na léky i potřebný materiál jako například rukavice, jehly či infuzní sety musí zaplatit z vlastní kapsy. Ve Whispri zaplatí rodiče dětem jen symbolický poplatek, bez ohledu na potřebnou délku hospitalizace a ta je následně hrazena právě z peněz od dárců.
6. Co podmínky v nemocnici?
Podmínky v nemocnici jsou v porovnání s našimi také zcela odlišné. Zatímco u nás dostanete léky takříkajíc od výmyslu světa, v Ugandě je toto množství značně omezeno. Konkrétně ve whispri pracují jen s pár druhy antibiotik, přičemž není neobvykle, když dojde k výpadku některého z nich. Kromě toho používají ještě léky jako Paralen či Ibalgin a pár specifických léků.
Velkým rozdílem je i to, že nemocnice nedisponuje přístroji jako CT-Scan nebo Rentgen. Také vybavení laboratoře je omezené a většinu, pro nás běžných vyšetření udělat neumí. V případě potřeby taková vyšetření posílají pacienty nebo jejich odběry do jiných zařízení.
Zajímavostí bylo, protože jde o dětskou nemocnici s porodnicí, maminky tam trávily celé dny s dětmi, spávali na zemi u dětí a prali si tam vlastní věci.
Foto: Lívie s další dobrovolnicí a malou pacientkou
7. Která onemocnění a problémy jsou tam nejčastějšími případy? Mohl byste se s námi podělit o nějaký konkrétní zážitek nebo zkušenost, která ve vás zanechala hluboký dojem?
Nejčastějším problémem dětí v Ugandě jsou malárie a komplikace sekačkové anémie. A dalšími onemocněními se kterými jsme se dennodenně potkávali byly dehydratace, malnutrice, pneumonie a gastroenteritidy.
Lívie: Co se týče našeho osobního zážitku, který nás chytil za srdce byla mladičká 14 letá a naneštěstí hluchoněmá Florence. Přivezli ji do nemocnice s generalizovanými spasmy.
Později se u ní potvrdil tetanus s typickými příznaky jako opozice šíje, opistotonus, risus sardonicus. Byla jím pravděpodobně nakažena po trojnásobném znásilnění jejími staršími spolužáky. Z důvodu fotofobie jako důsledek tetanu byla Florence izolována na samostatném pokoji.
Byly jí podávány diazepam, chlorpromazin a samozřejmě imunoglobuliny proti tetanotoxinu. I přes její handicap a léčbu, která byla časově i finančně náročná se nám podařilo zdravotní stav úspěšně napravit.
8. Jak vnímáte tuto životní zkušenost, jaké jsou vaše pocity, myšlenky a názory?
Tak určitě nejen poznání onemocnění, se kterými bychom se možná nikdy nesetkali, ale i práce v daných podmínkách a to, jak musí vnímat a vyšetřovat pacienta, nám dalo určitě hodně. Ale díky tomu, že jsme měli možnost poznat Ugandu a tamní lidi s jejich radostmi ale i problémy jsme získali nadhled v tom jaký vedou život, což nám pomohlo růst i jako lidem.
9. A na závěr, pokud byste v budoucnu měli příležitost opět cestovat do Afriky nebo na podobné místo, využili byste ji, nebo vám stačila tato jediná zkušenost?
Zda bychom šli v budoucnosti znovu? Někdy, už jako doktoři, určitě ano.
Foto: Anton a malý místni kluk po zdravotním ošetření
My ještě srdečně děkujeme Livii a Antonovi za cenné informace a odpovědi na naše otázky. Díky vám jsme měli možnost i my, i naši čtenáři nahlédnout do toho, jak probíhá každodenní zdravotní péče v Africe. Jste úžasní, mladí a odvážní lidé. Přejeme vám spoustu úspěchů a nezapomenutelných zážitků v budoucnosti!